Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jindřich Lerch – Čáry nového kosmu

8. 8. 2015

Jindřich Lerch – Čáry nového kosmu

Vždy běžel jako splašený. Křídla Draka (je narozen v tomto znamení) mu povlávala nad hlavou. Chtěl to mít – chtěl to mít hned! Netrpělivost mu kmitala štětcem nad plátnem. Chtěl to mít – a to hned. Běžel jako splašený – křídla draka nad hlavou.

Vytvářel roztodivné figurky – fantaskní zvířata – bájný svět. Občas i na velkých papírech – někdy na perforovaných solitových deskách. Jako by ze všeho toho zmatku potřeboval vymalovat. Jako by se potřeboval znovu narodit. Jako někdo jiný. Jako vizionář – který vidí daleko – a který teprve přijde.

Vždy běžel jako o závod. Chtěl být první – chtěl být nejlepší. Podřídil tomu mnohé. Procházel galeriemi – studoval obsáhlé monografie – rejdil po internetu. Komunikoval. Potkával se se stejně umanutými jedinci. Byli obsaženi v Praze – městě nad řekou – a bylo to na začátku třetího tisíciletí.

Kde se to v jednom bere? Říkával si. Ona iracionální potřeba tvořit. Kde se to jenom bere? Kladl si zas a znovu otázku – hloubal nad ní – a souběžně pracoval. Napínal si velká plátna – menší formáty mu příliš neseděly – nemohl se na nich rozeběhnout. Nemohl mávat do široka křídly.

Hodně času trávil ve sklepě vysokého paneláku – kde měl svůj ateliér. Kde měl své tuby – a plechovky barev – štětce spíše větší – jak z barev a laků. Nanášel – a vrstvil barevné emulze – hledal optimální tvary. Nad hlavou mu běsnil celý svět – a ještě osm pater paneláku. Byl jako v lisu. Chrstal barvy na plátno – to se jen ohýbalo. Někdy však ukázalo něco kouzelného – náhoda se projevila v zákonitosti – a obraz se vynořil. Zaskvěl v plné síle. Musel od něj až odstoupit – bylo to omamné – bylo to intenzivní. Dílo se podařilo.

Běžel hned za svou rodinou – kterou měl dvě patra nad sebou. Někdy mu překážela – ty všední starosti – ta monotónnost dějů – ale když se zadařilo – potřeboval se podělit o svou radost. Běžel tedy v pocákaných kalhotách – sepraném pomalovaném tričku. Běžel jako o závod – za svou ženou – a za svými malými dětmi. V tu chvíli byl s nimi šťastný. Vyprávěl o svém novém obrazu – a zval je do podzemí – aby také nahlédli.

Když to na něj přišlo – když byl vyexcitován sám sebou – a svým činěním – mačkal čísla ve svém mobilu – a volal svým kamarádům – aby se s nimi podělil o své vytržení. Hovořil rychle – hovořil přerývaně – jako by se pokoušel stlačit celý obraz do několika vět. V těch chvílích byl jako malý kluk – vánoční stromek mu zářil nad hlavou. A také posvátná hvězda. Provázela ho – měl jí rád – vždy se jí snažil dotknout.

Pak rodina šla spát – kamarádi se odpojili – on zůstal sám. Sám se sebou – a se svými obrazy. Stále je viděl – nemohl se zbavit jejich kontur – jejich tvarů – a také jejich barev. Obrazy mu rotovaly v mysli – připadal si jako na psychedelickém kolotoči. Jako by se stimuloval. Byla to vysoká vlna – za ní však následoval propad – tma – a prázdno. Toho se vždy obával. Té zakroucené křivky – která vedla do nicoty – byla plná masek démonů. Jenom na ně poulil své oči – a věděl – že do toho musí jít znovu. Že je třeba pokračovat. Napnul si tedy nové plátno – a netrpělivě pozoroval jeho prázdnou plochu. Něco se v něm vzpínalo – touha po dalším tvoření.

Sklepní ateliér mu přestal dostačovat. Najednou měl pocit – že je plný figurek z celého domu. Jejich vůní – emocí – pohybů. Najednou měl pocit – že se potřebuje nadechnout na denním světle – více než jen malým okénkem u stropu. Začal pátrat po novém ateliéru. Zkoušel to v industriálních zákoutích na předměstí. Ale jeho zajímal spirit. A také neznámé dobrodružství v neznámém prostoru – jak jej definoval před lety Američan Marc Rothko. Byli tady přece malíři – kteří dokázali zdánlivě nemožné. Před jejich díly vás mrazí – prožíváte mimořádné pocity – jste jak hypnotizovaní. Ti nejlepší vám pak změní celý život. Po zhlédnutí jejich obrazů – jste proměněni.

Chtěl jít touto cestou. Chtěl jako Drak vzlétnout ještě výše. Věděl – že Praha je město magické – které má svou odvrácenou tvář – kterou ukazuje málokomu. Tato tvář je plná bájných příběhů – a dokáže zázračné věci. Potřeboval jít do Starého města – do jeho centra – kde se tyto zázraky už po staletí dějí.

Kdysi pracoval v rámařství poblíže Betlémského náměstí. Jeho majitel vlastnil i dům – kde se uvolnil byt pod střechou – poblíže nebe. Povídali si o tom – a Velký rámař mu učinil velkorysou nabídku. Než budu byt rekonstruovat – a to nebude dříve než za rok – můžeš si tady vytvořit ateliér. Dám ti to za velmi rozumnou cenu… Křídla Draka se vzepjala. Konečně! Konečně to přišlo! Budu mít místo ke tvoření – které je tak lákavé – plné staleté inspirace. Byl to jako dárek seshora.

Pryč jsou náhle figury – jejich deformace – jejich fantaskní světy. Někam utekly – nebo zůstaly zaklety ve sklepě paneláku? Zkrátka se od malíře odpoutaly. Místo nich nastupují abstraktní kompozice. Plné letmo nahozených čar – krátkých spojení – geometrických útvarů – pozoruhodně poskládaných. Někdy vystupují z tmavého pozadí – jako z noci. Někdy jsou na světlé – jako by kopírovaly nebe. A jedno plátno pro ně nestačí. Zjevují se v jakýchsi sériích obrazů.
Je jich plno těch čar – mají výrazné barvy – a někdy je jich poměrně málo – až minimalisticky. Občas z nich stéká barva – občas se zakroutí do kruhů – a jim podobných tvarů. Na plátně pulsují. Je v nich skryta energie – také výrazné tahy štětcem malíře – který pracuje v extázi. Vystupuje sám ze sebe – stává se pouhým médiem – a v těch chvílích jsou obrazy nejsilnější.

Vždy běžel jako splašený. Jako by chtěl dohnat čas – který je okolo něj – směrem dozadu – i směrem dopředu. Který je také tady a teď – tedy absolutně. Křídla Draka mu povlávala nad hlavou. Chtěl přece vzlétnout – zažít ten omamný pocit. Nyní se mu to daří nad Prahou – nad jejím středem. Míří vysoko. Kolem něj bytosti – které vystupují z věků – i ze starých obrazů. Kolem něj bytosti z jeho rodiny. A on se zklidnil.

Všichni jsou tady. Nyní jsou tady. Usmívají se – trochu nevěřícně – trochu tajemně. Jako by si jejich oči potřebovaly přivyknout na nové světlo – na novou vibraci. Ano – je tady nový svět. Je to zřetelné. Tento svět má jinou kvalitu. Je celistvý – je harmonický – a míří na srdce. Nová plátna Jindřicha Lercha jsou z tohoto světa. Z kosmu – který se právě otevřel.
                                                

Jiří Syrovátka, ve městě Praze, 7_8_15